Tento text chce laskavého čtenáře nechat nahlédnout pod pokličku hrnce, v němž se vařila pravidla pro termické elektrovětroně. Přesné znění pravidel je jinde, v tomto textu bude uvedeno jen to podstatné.

Pravidla jsou výsledkem několikaměsíční diskuse mezi námi, tj. trenérem kategorie Jiřím Veselovským, iniciátorem Ivanem Hořejším, Radimem Barčem a Janem Kubicou. Nebylo to jednoduché, všichni jsme prošli trnitou cestou poznání, na níž jsme byli donuceni pod tíhou argumentů druhé strany změnit názor a to někdy i dost výrazně. Pravidla proto určitě nejsou žádným ideálem, o tom svědčí například množství různých přístupů, podle kterých se létají termické elektrovětroně ve světě, nýbrž jsou vybojovaným kompromisem, na kterém jsme se v dané sestavě týmu dokázali shodnout.

Hlavním záměrem tohoto článku je podat vysvětlení, proč nová pravidla jsou taková, jaká jsou, a uvést stručně argumenty pro a proti jednotlivým variantám.V našich úvahách jsme vycházeli z dosavadních pravidel RCEJ a také částečných zkušeností s pro tuto kategorii navrhovanými „stříďáky“. Popravdě řečeno, nechali jsme se až příliš ovlivnit RCEJ, ale alespoň nebude třeba stavět nové modely, kupovat nové motory a učit se nové taktice létání :-)

Nová pravidla

Model RCES je definován zkratkou HRV, čili minimální hmotnost, maximání rozpětí a maximální výkon na vrtuli (v angličtině WWP, čili weight, wingspan, propeller power). Vyjádřeno číselně
je to 600 g, 2000 mm a 75 W.

Letová úloha je definována 10 minutami letu, chodem motoru omezeným na 40 s a přistáním na bod ohodnoceným max. 60 body s odstupňováním 5 bodů/metr.

Omezení pohonu

Pravidla pro elektromotorem poháněné termické elektrovětroně by měla dovolit nastoupání jen určité výchozí výšky pro kluz. Z toho vyplývá, že je třeba přijmout určitá omezení, která zajistí rovné (rovné v rámci určitého tolerančního pásma) podmínky pro termický let. Zde je třeba říci, že jsme se věnovali i výškovým spínačům, takto nejspravedlivějšímu zařízení, které při dosažení určité výšky vypne motor, ale nikoho z nás to nezaujalo natolik, abychom se tím zabývali hlouběji.

Zde jsou jednotlivé body naší diskuse:

Geometrické rozměry pohonu

Pozn.: Možné zatížení motoru je dáno možnostmi jeho chlazení. Pokud se při účinnosti 70% a příkonu 100 W přemění na teplo 30 W, přičemž na vrtuli se dostane 70 W, při účinnosti 80% a stejném teplotním zatížení bude na hřídeli 120 W při příkonu 150 W. Podle sdělení nejmenovaného výrobce motorů není problém takový „supermotor“ vyrobit s použitím komerčně dostupných materiálů za cenu 5-10x vyšší než je cena motorů na trhů běžných.

Verdikt: ZAMÍTNUTO

Po zamítnutí „geometrických rozměrů“ jsme vytýčili tři možné směry postupu:

- alternativu ke geometrickým rozměrům v podobě tabulky či databáze vyjmenovaných komponent, nebo

- omezení kapacity pohonné baterie s tím, že by byla jedna baterie (či nabití) na celou soutěž, nebo

- přímé omezení výkonu (na hřídeli motoru) nebo příkonu (energie z akumulátorů)

Vyjmenované komponenty

Verdikt: ZAMÍTNUTO

Omezení baterie

Verdikt: ZAMÍTNUTO

Měření příkonu

Měření výkonu

Mezi měřením výkonu a příkonu se rozpoutal tvrdý boj, nakonec jsme se rozhodli pro výkon a to zejména z důvodů snadnosti a rychlosti měření, což může být důležité jak pro soutěžícího, tak pro pořadatele. Poslední obrannou linií varianty „příkon“ byl problém „etický“ a to jmenováním firmy

Aeronaut v pravidlech. Diskuse na téma „vrtule Aeronaut“ trvala asi 14 dní, ale nakonec jsme se shodli, že se tuto variantu pokusíme do pravidel prosadit. Nahlédnutím do Sportovního řádu se dá zjistit, že nejsme jediní, kdo k takovému kroku přistoupil.

Pro případné následovníky upozorňujeme, že definovat vrtuli geometricky se ukázalo být téměř
neřešitelným problémem.

Aby byla informace kompletní, je třeba zmínit, že jsme se krátce „otřeli“ i o proudové pojistky, ale tato varianta nebyla ani uznána za hodnou diskuse.

Verdikt: Přijato MĚŘENÍ VÝKONU prostřednictvím otáček vrtule.

Absolutní nebo relativní hodnoty

Výkon lze omezit buď absolutně (třeba že nesmí být větší než X wattů) nebo relativně (třeba že nesmí být větší než Y wattů na kilogram hmotnosti). Pro jednoduchost jsme se rozhodli pro
absolutní hodnoty.

Omezení modelu

a) omezení maximálního rozpětí na 2000 mm:

Toto omezení vychází zejména ze zkušeností s volnými modely a mělo by zabránit eskalaci nákladů, což v překladu do češtiny znamená, že by měly mít šanci „papíráky“ a „igeliťáky“ proti kompozitům.

b) omezení minimální hmotnosti na 600 g:

Toto omezení je důsledkem přijetí absolutní hodnoty omezení výkonu. Zároveň umožňuje použít běžné stavební technologie a vybavení.

c) omezení maximálního výkonu na 75 W a 40sekund motoru:

S tímto omezením předpokládáme, že se bude motorově létat pouze do 200-250 metrů. Toto omezení jsme převzali po diskusi se slovinskými modeláři. Výkon 75 W umožní létat i původním „čtyřstovkám“.

Prosím povšimněte si, že v pravidlech se číslice 75 v souvislosti s výkonem neobjevuje, namísto toho je předepsána vrtule Aeronaut a maximální otáčky dle jejích jmenovitých rozměrů.

Letová úloha

Bylo jasné, že letová úloha potrvá 10 minut a bude zakončena přistáním na přesnost. Co se „motorování“ týká, nabízely se v podstatě tři možnosti:

a) omezená doba chodu motoru (LMR - limited motor run), což představuje jedno
stoupání o předem dané době

b) proměnná doba motoru (VMR - variable motor run) při jednom stoupání, kdy si dobu
chodu motoru volí soutěžící, čas chodu motoru se potom odečítá od doby kluzu

c) VMR s možností vícenásobného zapnutí motoru

Z důvodů návaznosti na RCEJ a jednoduchosti pro všechny zúčastněné, jsme se nakonec
přiklonili k variantě a), tj. LMR.

Doba chodu motoru byla stanovena následující úvahou (i když platnou zatím pouze teoreticky):
dle diskusí ve světě se zdá být dobrou výchozí výškou pro kluz asi 200 m. Model s výkonovým zatížením 125 W/kg (75W/600 g) při účinnosti vrtule asi 50% může stoupat rychlostí okolo 5-6 m/s. Odtud vychází jako doba chodu motoru pro LMR úlohu 40 sekund.

Při průměrné klesavosti modelu asi 0.5 m/s lze (v klidu) očekávat výkony okolo 400 sekund, plus doba chodu motoru, tj. asi 7.5 minuty od startu. Na pilotovi tedy bude „nahnat“ asi 2.5 minuty, tj. 150 sekund.

S tím souvisí další věc, totiž ohodnocení přistání. Stávajících 100 bodů za přistání se nám ale zdálo moc, vzhledem ke 150 chybějícím bodům za termiku, přeci jen přistání má být pouze přídavným ohodnocením. Již užívaných 30 bodů známých z jiných kategorií je ale zase málo. Nakonec jsme se dohodli na 60 bodech, tj. ekvivalentu 1 minuty letu.

Další otázkou bylo jak přistávat. Zabodávání se nelíbí nikomu z nás, ale vzhledem ke kontinuitě s RCEJ jsme se dohodli zachovat přistávání na bod. Kruh má však poloměr pouze 12 m. Navíc jsme do pravidel přidali, že k nehodnocení přistání stačí i uvolnění části modelu v důsledku přistání, tj. odpadnutá kabinka je nula! Pozor na to!

Organizace soutěže

Z RCEJ bylo převzato přepočítávání na 1000 bodů vítěze v jednotlivých skupinách i škrtání
nejhoršího kola v případě odlétání více než tří kol.

Mezinárodní souvislosti

Jako třešinku na dortu snad již jen informace, že pracuje mezinárodní skupina, která si dala za úkol prosadit pravidla nahrazující dříve tak populární „400“. Pokud se to podaří, mohla by být mezinárodní pravidla pro termické elektrovětroně již příští rok. Do jednání jdeme s tímto naším návrhem a protože v podstatě jde o variantu pravidel slovinských, tj. již prověřených, domníváme se, že existuje reálná šance, že mezinárodní a česká národní pravidla budou v podstatných bodech shodná.

Jiří Veselovský - trenér RCEJ

Ivan Hořejší

Radim Barč

Jan Kubica (zapsal)